Rukopisná kartotéka vlastníků knih ve středověkých Čechách a Moravě (Stručná charakteristika) Knižní kultura je podstatnou částí vývoje té které společnosti, nicméně jde o téma, které ve své mnohovrstevnatosti a komplexnosti naráží, zejména pro starší období, na četná úskalí. Není proto ani zdaleka adekvátně probádané, což způsobuje, že se ve stávajících zpracováních příliš často setkáváme se schematickými informacemi, jež zdaleka nejsou v souladu např. se znalostmi dějin politických či hospodářských. Toto konstatování sice platí obecně, nicméně se to ve zvýšené míře týká zpracování, která jsou věnována středověkým dějinám českého státu. Mezi nejvýraznější překážky tu patří nedostatek, resp. jednostrannost či nevyváženost příslušných pramenů a to jak v časovém a regionálním horizontu, tak ve vertikálním pohledu na jednotlivé s knižní kulturou více či méně propojené vrstvy české společnosti. Současně je ale třeba konstatovat, že dosud nebyly dostatečně soustavně využity ani ty prameny, které umožňují se o takové zpracování alespoň pokusit. Podstatným prvkem je samozřejmě vlastní historie literatury v českých zemích té doby (Baumann) a to jak psané jazykem latinským, to zejména (Nechutová), tak jazyky národními, tedy česky (Jakubec, Lexikon české literatury) či německy (Wolkan). A nejde přitom jen o produkty domácího literárního snažení, ale neméně o recepci obecného. Ostatně tato literatura trpí jedním podstatným omezením, totiž že zdaleka ne vždy, ba spíše zpravidla, nedostatečným způsobem přihlíží k sociálnímu postavení a zařazení jednotlivých literárních děl domácí produkce do příslušného sociálního podloží a už takřka vůbec ne k tomu, jak se v českých zemích reflektovala obecná „velká“ literatura té které doby. A přece je možné udělat alespoň určitý krok. A tím je soustředit se v kombinaci se studiem středověkých knižních soupisů (Hlaváček) na vlastnické poznámky, které přicházejí v rukopisech (a ovšem pro sklonek středověku i v prvotiscích), které označují své staré vlastníky. Jde především o solitérní vlastnické poznámky na přídeštích, předsádkách, vazbách či na prvních nebo posledních stránkách vlastního textového korpusu, může ale jít i o informace, které se skrývají v kolofónech opisovaných literárních děl, stejně tak i o eventuelní staré signatury apod. Mezi těmito starými vlastníky je ovšem třeba rozlišovat dvě skupiny držitelů, totiž takové, které je možno zařadit ještě do vlastního středověku či maximálně do prvních desetiletí 16. století, a takové, kteří vlastnické poznámky připojují v raném novověku, tj. v pokročilém 16. a následujících dvou stoletích. Ty posléze jmenované sice také mohou - po kritickém zvážení situace - reflektovat starší, ba staré vlastnictví, ba dokonce i vlastnictví původní, nicméně je tu třeba opatrnosti, protože mohlo jít o zisky z dob mladších, které pochopitelně nemohou být relevantním svědectvím pro dobu, z níž artefakt sám pochází. Ovšem je třeba mít stále na paměti, že většina středověkých rukopisů svědectví o svém původu či alespoň staré pertinenci (někdy lze dokonce hovořit o pertinencích, když kniha přecházela z jedné držby do druhé) postrádá, i když může tvořit část původního či alespoň středověkého celku. Svědectví, která vypovídají o přináležitosti rukopisů (a méně už prvotisků) ke konkrétní středověké knihovně je ovšem více, ať jde o zjištění na základě rozboru liturgického, kalendariologického, nekrologického, umělecko historického, paleografického či pod. (N. R. Ker). Nicméně takové kodexy (do jisté míry s výjimkou kodexů liturgických) jsou nejen v obecném kontextu rukopisů více či méně provenienčně či pertinenčně nezařaditelných ve výrazné minoritě, a ovšem jsou v minoritě i vzhledem k rukopisům, které jsou výslovně opatřeny starou vlastnickou poznámkou. Ta je sice v převažující míře textová, může ale také jít o svědectví v podobě heraldického označení rodového. Ty textové ve své většině vypovídají jednoznačně, nicméně přicházejí i ve formě různě chtěně, ale i nechtěně zašifrované, ať jde o používání různých zkratek či iniciál, jako tomu bylo u rukopisů vlastněných Václavem Korandou (Urbánková), hesel či průpovídek nebo pro dnešek nejednoznačným označením místním či osobním. Ve valné většině textových středověkých vlastnických poznámek jde ovšem o označení, která jsou více nebo méně vzdálena době vzniku toho kterého konkrétního kodexu, takže přináležitost takových knih by stricto sensu měla být brána též s příslušnou rezervou, i když zpravidla jejich výpověď lze vztáhnout k období více či méně blízkému jejich vzniku. Tu lze ovšem pozorovat závažný rozdíl mezi knihami patřícími osobám fyzickým na jedné a osobám právnickým na druhé straně. Kartotéka starých vlastnických poznámek ve středověkých knihách včetně výše zmíněných kolofónů vznikala jako interní osobní pomůcka pro knihovně historická studia od počátku 60. let 20. století a není pochopitelně dodnes uzavřena, i když je už doplňována spíše sporadicky a to zejména na základě nově se objevujících katalogů rukopisů a katalogů výstav, zejména zahraničních, v nichž jsou hledána a někdy překvapivě i nalézána různá bohemika. Její základní jádro vznikalo v průběhu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, obsahuje šest kartotéčních zásuvek velikosti, která se blíží mezinárodnímu formátu A 5. Hrubým odhadem jde o několika tisícový soubor (s řadou odkazových hesel propojujících ne vždy zřetelnou hranici mezi majetkem institucionálním a osobním), který vznikal (a vzniká), až na výjimky, excerpcí nejrůznějších tištěných katalogů počínaje katalogy sklonku 18. století (Denis) do současnosti. Jen ojediněle bylo možno pro tento účel pracovat s originálním materiálem. Vzhledem k nerovnoměrnému dochování (a ovšem i původní existenci) materiálu, který pro dobu přemyslovskou je mimořádně omezený, pochází jeho gros z období lucemburského a návazných desetiletí 15. století s mírným přesahem do počátků století 16. Struktura jednotlivých základních kartotéčních lístků je zhruba následující, i když se v jednotlivinách může měnit. Hlavním údajem je tedy jméno příslušného (příslušných) držitele (držitelů). U lokalit je ještě dle možnosti a potřeby uvedena instituce, o kterou se jedná (s event. určitějším geografickým zařazením u méně známých sídlišť) a osoba, která je spolu s ní zmiňována. Pokud se majitel ohlašuje jen svým jménem křestním, je řazen, je-li uvedena, pod zmíněnou lokalitu (instituci), jinak je vedoucím heslem jeho jméno po otci. V každém případě je ale založena karta s heslem odkazovým. Specifickým případem je, když je v rukopisu či jeho části uvedeno jméno písaře, který nemusel být a ve většině případů také zřejmě nebyl majitelem příslušné knihy. Pro takové případy byla zpočátku vedena speciální pomocná kartotéka písařů. V průběhu práce se ale ukázalo, že je efektivnější, když jsou i tyto osoby integrovány do základní „velké“ kartotéky. To se týká zejména doplňujících informací, které lze nalézt v excerpovaných předlohách. Dále jde především o obsah příslušných v úvahu přicházejících rukopisů, který je prezentován jen náznakově zejména u kodexů sborníkového rázu, kdy zachycuje jen hlavní text(y) resp. text nejdůležitější příp. první s tím, že bližší údaje jsou k dispozici v excerpované předloze. Návazně následuje aspoň rámcové časové zařazení rukopisu podle údajů excerpovaného díla (katalogu) s tím, že jsou zaznamenány případné odlišné názory literatury, byla-li užita. Podle možnosti je podána citace klíčové informace (je-li ale příliš dlouhá, je uvedena jen její podstatná část). A konečně přicházejí závěrem dva druhy bibliografických odkazů. Ten první udává přesnou signaturu a knihovnu či příležitostně jinou instituci, v níž se uvedená kniha nachází. Druhý údaj přináší informaci o příslušné publikaci, zpravidla katalogu té které sbírky, z níž bylo čerpáno. Pokud byla uvedenému kodexu věnována více či méně i monografická pozornost mající vazbu na relevantní informace, je ve stručnosti a ve zkratkách příslušná literatura zaznamenávána. V řadě případů, tedy nesoustavně, jsou k jednotlivým lístkům připojeny xerokopie či výstřižky z různých publikací, které o těchto rukopisech hovoří. Součástí kartotéky je posléze pochopitelně i seznam publikací, z kterých bylo čerpáno. Staré vlastnické poznámky ovšem tvoří pouze jednu, byť podstatnou složku studia a rekonstrukce starých knihoven, k němuž je třeba přistupovat komplexněji (N. R. Ker) a vedle nich a dalších atributů, jež mohou kodex blíže zařadit, je třeba přihlížet i k dalším pramenům, jako jsou svědectví literární, či zmiňované již středověké soupisy knih nejrůznějšího charakteru.